Syn Člověka

Imanuel

 

Prohlášení  29.12.1929

Já jsem Syn Člověka Imanuel Parsifal Abdrushin Oskar Ernst Bernhardt, osmnáctého dubna jeden tisíc osm set sedmdesát pět, Přicházející!

Mluvím jen k těm, kteří vážně hledají. Musí být schopni a ochotni věcně zkoumat toto věcné! Náboženští fanatikové a kolísaví blouznivci ať se vzdálí, neboť oni Pravdě škodí. Zlomyslní a nevěcní však sami naleznou svůj ortel ve slovech.

Jméno Syna Člověka je "Nové Jméno" zjevení Jana Křtitele, o němž "první mezi lidmi" přece však "poslední v Říši nebeské" z Prastvoření, původu svého domova, zvěstoval toto: "Slyš mne, Jene! Já jsem Alfa i Omega, Začátek i Konec, Věčný, Všemohoucí! Já jsem ten já jsem. Beze mne není nic. Mám klíče od pekla i smrti, mám spoutat to, co je prokleto a uvolnit, co se polepšilo. Kdo vše překoná a vydrží až do konce, ten obdrží sílu, aby zůstal bojovníkem Světla. Toho učiním pilířem v chrámu svého Boha a nevyjde již ven. A napíši na něj Jméno svého Boha a jméno Nového Jerusaléma, města mého Boha, které sestoupí z nebes od mého Boha - a mé Jméno, to Nové."

Syn Člověka.

Od zločinu na Synu Božím, na nositeli Pravdy Ježíši z Nazareta, spočívá jako kletba na lidstvu, že nepoznalo pro lidi právě to nejvýznamnější proroctví tohoto Největšího ze všech proroků a jako s neprůhlednou páskou před očima stojí před tím ještě i dnes bez nejmenšího tušení. Strašný následek toho bude, že velká část lidí se vstříc záhubě bude potácet okolo jediné možnosti své záchrany před zavržením. Je to proroctví o příchodu Syna Člověka, které Syn Boží za stálých útoků davů, jenž stojíce v temnu musely přirozeně nositele Pravdy nenávidět, dal takřka jako hvězdu naděje a přece také opět jako vážné varování. Tatáž vlna bludných pocitů a myšlenek, která Syna Božího tehdy nenechala poznat jako takového, zmátla pochopení pro důležitost tohoto zvěstování již v době jeho vzniku. Lidský duch byl příliš zatemněn, příliš zaujat sám sebou, než aby tak mohl ještě přijmout nezkaleně vznešená Boží poselství. Poselství, jenž přicházela z výše nad jeho vlastním okruhem vzniku, svezly se kolem ucha bez dojmu. K pochopení byla by patřila víra vědomého přesvědčení, jehož tehdy nebyli schopni ani stoupenci. Půda, na kterou padala slova Spasitelova, zůstávala ještě příliš mnoho divoce zarostlá. K tomu se stěsnaly mocné zážitky a duševní otřesy v okolí Spasitele jen na několik let, čímž se proto muselo všechno citově soustředit na Jeho osobu, takže se nedbalo řeči o jiné osobě ve vzdálenější budoucnosti jako takové, nýbrž byla také opět vzájemně těsně spojena s Ním samým. Tak zůstal v nazírání lidí zachován omyl až do dnešního dne, protože se nevěřící nestarali o slova Spasitelova, věřící však násilně potlačovali každé vážné, kritické zkoumámí tradicí vycházející právě z jejich víry, v posvátné plachosti, že se nesmí přiblížit těmto slovům Spasitele. Přehlíželi ale přitom, že se nejednalo o Jeho skutečná původní a vlastní slova, nýbrž pouze o tradice, které byly sepsány dlouho po Jeho pozemské pouti. Tím však také podléhaly přirozeně bězděčným změnám lidského rozumu a lidskému, osobnímu pohledu. Jistě spočívá také velikost v tomto uctivém zachování čistě lidské tradice a proto nemá také být proti tomu vysloveno výčitky. To vše ale nezabrání překážejícím následkům vzniklého chybného pohledu skrze tuto mylnou tradici, protože zákony vzájemného působení nejsou zrušeny ani v tomto případě. I když se v působení pro lidského ducha projeví jen jako zadržující mříž vůči dalšímu vzestupu vzhůru, tak to znamená přece osudné zastavení a nikoliv postup vpřed, dokud v něm nemůže oživnout osvobozující slovo objasnění.

Ten, kdož věří v Syna Božího a Jeho slovům a tyto si oživil, tedy nosí je v sobě ve správném výkladu a podle toho jedná, nepotřebuje samozřejmě vyčkávat na zaslíbeného Syna Člověka, poněvadž On nemá přinést nic jiného než to samé, co již přinesl Syn Boží. Avšak předpokladem přitom je, že slova Syna Božího skutečně pochopil a nelpí tvrdošíjně na mylných tradicích. Připoutal-li se někde na bludy, nebude potom moci dokončit svůj vzestup, dokud neobdrží objasnění, které zůstalo vyhrazeno Synu Člověka, protože omezený lidský duch sám není schopen se odpoutat z úponkovitého býlí, které nyní hustě bují kolem Pravdy. Ježíš označil příchod Syna Člověka jako poslední možnost záchrany a poukázal také na to, že s Ním nastane soud a že tedy ti, kdo ani potom ještě nebudou chtít, nebo vyjádřeno jinak nebudou ochotni přijmout přes svoji vlastní tvrdošíjnost či lenost žádné objasnění, budou muset být s konečnou platností zavrženi. Z toho se dochází k závěru, že v dalším důsledku již nenastane opětovná možnost rozmyšlení a rozhodnutí. Spočívá v tom také zjevně ohlášení přísného zjednání nápravy, který přinese konec shovívavého čekání. To opět dosvědčí přicházející boj Světla proti všemu temnu, který musí skončit násilným zničením všeho temna. Nelze se domnívat, že se něco takového odehraje podle lidských očekávání, přání a pojmů; neboť proti tomu mluví všechny dosavadní události. Ještě nikdy předtím v minulosti se lidská mysl neukázala ve shodě s působením Božské Vůle. Vždy byla skutečnost jiná než představy lidí a teprve dlouho dodatečně potom přišlo někdy pomalu poznání toho, co se stalo. Ani tentokrát nelze v tom doufat v žádnou změnu, protože mysl lidí a jejich názory ničeho nezískaly vůči předchozím, nýbrž právě naopak se staly ještě mnohem „reálnějšími".

Syn Člověka! Závoj spočívá ještě nad Ním a Jeho dobou. I když v mnohém duchu se probouzí nejasné tušení, touha po dni Jeho příchodu, tak kolem Něho pravděpodobně půjde i mnohý toužící bez nejmenšího tušení a nebude Ho chtít znát, protože jeho očekávání mu předstíralo jiné splnění. Člověk se dokáže prostě jen velmi těžce vmyslet do toho, že Božské na zemi nemůže být zevně jiné než lidé sami, poslušno zákona Božího. Chce Božské mermomocí vidět jen nadpozemsky a přece se žel již připoutal tak, že by nebyl schopen, aby nadpozemské ještě správně spatřoval, tím méně aby je snesl. To však také není vůbec nutné! Člověk, který hledá vůli svého Boha v přirozených zákonech veškerého stvoření, ji v tom také brzy pozná a bude nakonec vědět, že k němu Božské může přijít pouze po cestách těchto železných zákonů a ne jinak. Následkem toho se stane bdělým a bude všechno, co ho tím potká, pečlivě zkoumat, ale jen se zřetelem na Božské zákony, nikoliv podle názoru lidí. Tak pozná také v pravou hodinu Toho, který mu přináší osvobození ve Slově. Pozná Ho vlastním zkoumáním toho, co přinesl a ne křikem davů. Každý myslící člověk přijde již sám na to, že Syn Boží a Syn Člověka nemohou být jedním! Rozdíl je vyjádřen zcela zřetelně ve slovech samotných. Čisté Božství Syna Božího neslo během jeho vyslání a stanuvším se člověkem přirozeně právě skrze čisté Božské také podmínku znovu sjednocení v sobě s Božstvím. To není z přirozenosti věci ani jinak možné. Potvrzují to také upozornění Syna Božího samého na Jeho „znovusjednocení s Otcem", a výrok o Jeho „vejití k Otci". Podle toho muselo mít poslání Syna Božího jako prostředníka mezi Božstvím a stvořením omezenou dobu trvání. Syn Boží, který jako čistě božský musí být přitažlivostí silnější stejnorodosti bezpodmínečně opět tažen zpět k božskému původu a po odložení všeho, co na něm lpělo mimo božského je tam také nucen setrvat, nemohl proto zůstat věčným prostředníkem s lidstvem mezi Božstvím a stvořením. Tímto by byla vznikla potom znovuvejitím Syna Božího k Otci nová trhlina a opět by byl chyběl prostředník mezi čistým Božstvím a stvořením. Syn Boží oznámil tedy sám lidstvu příchod Syna Člověka, který potom zůstane věčným prostředníkem mezi čistým Božstvím a stvořením. Spočívá v tom mocná láska Stvořitele k jeho stvoření. Rozdíl mezi Synem Člověka a Synem Božím spočívá v tom, že Syn Člověka je sice narozen z čistě-Božského, ale současně byl spojen s vědomě-duchovním, takže stojí jako jednou nohou v Božském a zároveň druhou v nejvyšším vědomě-duchovním. Je částí od každého a tvoří tak nepomíjející most mezi Božským a vrcholem stvoření. Toto spojení ale nese s sebou příkaz setrvat oddělen od čistě-Božského, které však přesto připouští a dokonce i podmiňuje vstup do Božského. Duchovní přídavek k Božskému zamezuje jen znovu sjednocení, které by bylo jinak nevyhnutelné. Že toto je nová oběť lásky Stvořitele a splnění zaslíbení takové velikosti, jakou může dát a splnit jen Bůh sám, sotva kdy lidstvo pochopí. To je ten rozdíl mezi Synem Božím a Synem Člověka. To dává také oprávnění k označení Syn Člověka; neboť v Něm nastalo dvojí narození, jednou jako Syna z Božského a ve druhé části jako Syna z vědomě-duchovního, z jehož nevědomých výběžků pochází zárodek lidského ducha. Označení „Syn z Božského" není stejného významu s pojmem „Syn Boží"! Posláním Syna Člověka je pokračování a dokončení poslání Syna Božího, protože poslání Syna Božího mohlo být jen dočasné. Je tedy spolu s pokračováním a dokončením současně jeho upevněním. Zatímco Syn Boží byl narozen přímo do svého pozemského poslání, musela dráha Syna Člověka před jeho posláním projít dalece větší okruh, dříve než mohl vstoupit v začátek Jeho vlastního poslání. Přicházeje z nejvyšších výšin musel jako podmínku ke splnění své také pozemštější úloze v poměru k Synu Božímu projít také nejhlubší hlubiny. Nejen na onom světě, nýbrž i pozemsky, aby veškerou bolest a utrpení lidí mohl „prožít" na sobě samém. Teprve tím je schopen potom, až přijde jeho hodina, účinně zasáhnout do nedostatků a v přinášející pomoci přivodit změnu. Z tohoto důvodu nesměl stát vedle prožívání lidstva, ale musel vlastním prožitím být uprostřed i hořkých stránek a tím trpět. Opět jen kvůli lidem musela tedy probíhat tato jeho doba. Ale právě toto se mu budou lidé pokoušet vyčítat, aby se také Jemu ztížila jeho úloha jako Kristovi v jeho době, protože lidskému duchu v jeho omezení zůstává takové vyšší vedení nepochopitelné a je schopen posuzovat nyní podle zevnějšku. Právě to, co musel vytrpět kvůli lidem, aby poznal nejbolestnější body omylů, čím tedy trpěl nebo se prožitím učil znát pro pozdější blaho lidí, se bude chtít použít jako kamene, aby ho zasáhli ve vzrůstající nenávisti, vybuzeni k tomu temnem, třesoucím se strachem před zničením. Že se může dít ještě jednou něco tak neuvěřitelného navzdory zkušenostem z pozemského putování Syna Božího, není nevysvětlitelné, protože ve skutečnosti více než polovina právě nyní pobývajících lidí vůbec na tuto zemi nepatří, ale musela by dozrávat v mnohem hlubších a temnějších oblastech! Příčina toho je jen v trvajícím duševním úpadku, že převahy nabyli otroci svého vlastního nástroje omezeného rozumu. Omezený rozum jako výhradní vládce bude podporovat jako čistě pozemský vždy jen vše hmotné a v souvislosti s tím i vychovávat špatné vedlejší jevy. S tím následující úpadek vyššího chápání utvořil trhlinu a podal ruku směrem dolů, po které mohly šplhat sem nahoru k inkarnaci duše, které by se jinak nikdy nemohly ve své duchovní tíži skrze hustější temnotu dostat až k povrchu zemskému. Jsou to především také čistě zvířecí pocity při plození, jakož i ostatní bažení po pozemských požitcích, které v demoralizované době již staletí způsobují to, že se mohou vyšvihnout nahoru méně hodnotné duše. Tyto potom obklopují nepřetržitě nastávající matky a při příležitosti dojde k inkarnaci, protože před temnem dosud všechno světlé dobrovolně ustupovalo, aby se nepošpinilo. Tak se mohlo časem stát, že jemnohmotné okolí země bylo stále hustší a temnější a tím i těžší, a to takové tíže, která dokonce i samotnou hrubohmotnou zemi držela dál od dráhy, jež by byla přístupnější vyšším duchovním vlivům. A zde většina všech inkarnovaných patří vlastně do oblastí, které leží mnohem hlouběji než země samotná, a tak proto i v tom spočívá jen božská spravedlnost, když budou takové duše smeteny pryč, aby klesly zpět až tam, kam původně patří a kde nemají více ve své absolutní stejnorodosti žádnou příležitost zatížit se ještě novou vinou a tím v utrpení své sféry lépe dozrávat vstříc k vzestupné změně. Nikoliv lidská vůle bude moci někdy Bohem vyslaného Syna Člověka zvolit, nýbrž Boží síla ho má pozdvihnout v hodinu, až lidstvo bude bezmocně sténající pokorně žádat o vysvobození. Potom umlknou nadávky, poněvadž hrůza zavře taková ústa a ochotně se přijmou všechny dary, které Stvořitel tvorům skrze Něho poskytuje. Avšak kdo je nechce od Něho přijímat, ten bude zapuzen po všechnu věčnost.

Syn Člověka, Duch Pravdy, Vyslanec Boží.